Potopená kvalita

8.12.2006 --- Kultura

HAVÍŘOV – Na devadesát výtvarníků vystavuje v prosinci ukázky své tvorby ve výstavní síni Viléma Wünsche v Domě kultury Leoše Janáčka. Většina z nich patří mezi amatéry. Výstava je skutečným salonem, díla tedy nevybírala výběrová komise, ale každý mohl vystavit v podstatě to, co přinesl. Sešla se tak pestrá směsice prací vytvořená v nejrůznějších materiálech a s použitím širokého spektra technik.

 Nechybí fotografie, dřevořezby, sklářská a keramická tvorba, textil. Nejvíce prostoru zaplňují obrazy a grafi ka. Malíři se většinou drží popisujícího realizmu, a to i tehdy, když tlumočí svou představu nebo ilustrují fantaskní téma.

Odstranění bariéry mezi profesionálním a zájmovým uměním by mohlo mít jistý půvab, kdyby práce Dagmary Štefkové, Alžběty Dirnerové, Dariny Krygielové, Vladimíra Hubeňáčka, Jiřího Studnického, ze starších autorů tvorba Jaroslava Ruska, Jana Hrabce, fotografi cká portrétní studie Marka Przeczka a několik dalších z neorganizovaného i neorganického souboru tak nevyčnívaly. Libor Beneš se svými obrazy může být příkladem, že i neprofesionál může ztvárnit svěže téma, které je mu blízké. Výtvarně poctivá je tvorba Zdeňka Heisera.

Paříž měla salon odmítnutých, havířovská výstava by se dala nazvat salonem odvážných, ale není to pochvala.Vystavit svůj prohraný boj s barevností, perspektivou a někdy i s vkusem chce kuráž nebo kůži nepoznamenanou ničím, co je v současném výtvarném umění vzrušující. Je to případ mnoha autorů.

„Havířovský výtvarný salon zaujímá již významné místo mezi výstavami v programové nabídce Městského kulturního střediska,“ dělá si hned prvním řádkem v katalogu poněkud velkohubou reklamu monopolní kulturní instituce ve městě. Nedostatek kritičnosti je pro toto kulturní zařízení charakteristický. Nejméně sedmdesátkrát průměr bez ladu a skladu ale událost nevytvoří. Ani většina prací profesionálů nepřesahuje standard. Je-li v současné amatérské a profesionální tvorbě havířovských autorů něco inspirativního, a nepochybuji o tom, že ano, utopili to organizátoři salonu ve výtvarném balastu. Mapování havířovské výtvarné scény působí tristně. Doby, kdy patřit k ní něco znamenalo, jsou asi v nenávratnu. Možná je výstava sedmdesátinásobné průměrnosti znepokojujícím obrazem města, odkud většina lidí s talentem a ambicemi odchází jinam, nebo o tom alespoň sní.

Autor: Alena Krtilová, Listy Moravskoslezské

příspěvek je nabídnut bez autorizace.